Klíč

Kategorie: Blog Zveřejněno: sobota 28. září 2019 Vytisknout E-mail
klic

Tuhle situaci určitě zažilo více lidí. Hold nemoc si nevybírá, tak musím k lékaři.

Jako obvykle je plná čekárna v tomto podzimním období. Čekám půl hodiny, hodinu, dvě, no snad přijdu na řadu. A v tom už vím, že takhle ne... takhle to dál nepůjde. Už to prostě nemůžu dále skrývat, už to nemůžu vydržet, už se snad zblázním. I kdyby mě někdo předběhl, riskuji to! Vybíhám směrem k záchodům, lomcuji klikou, nic! Najednou vidím ten šílený nápis: Klíče od WC jsou v ordinaci u sestry. Ufff
Běžím zpět. Snažím se, aby ostatní nepoznali, jak zoufalé to se mnou je. V čekárně všechny pohledy směřují ke mně jakoby říkaly: „Ona neodešla? Nevypadla z řady čekajících?“ Pohledy mne propichují až do toho močového měchýře, který se mnou bojuje. 
Rozhodnu se  zaklepat na dveře ordinace. Ale tam mě vyděsí další cedule: Neklepat! Mám chuť křičet nebo se hystericky smát. Opatrně usedám na volnou židli, která je nejblíže ordinace, abych sestru tzv. odchytila. Po dalších deseti minutách vím, že když nezaklepu, tak je tahle ordinace moje poslední zastávka. Zaťukám a uvažuji, zda to bylo zakázané klepání nebo jen opravdu ťukání.  "Moment!!" ozve se.
Slyším otvírání šuplíku, asi registr. Slyším smích, asi sestra a pacient. Slyším svůj močový měchýř, který mi vyhrožuje prasknutím. Začínám číst cokoliv, co je poblíž.  Cedulka naproti mi nabízí Urinal, který (jak je napsáno) přispívá ke správné funkci močového měchýře. Ne, tam se nebudu dívat a nic už číst nebudu!, přikazuji si. Moje orgány nekřičí, ale přímo řvou. Co se stane až praskne ten měchýř? Bude otrava krve? Jde to vyléčit? Jak se to léčí? A jak to bude probíhat? To se tu pomočím přede všemi a sesunu se k zemi? Nebo se sesunu k zemi bez pomočení, protože mi praskne dovnitř? Odpověď neznám.
Najednou vychází sestra. Prosím o klíč k záchodu. Sestra mi ho přináší a podává v horizontu doby, kdy bych přeplula Atlantik! Konečně - ve vteřině doběhnu do oné místnůsky. Jéééé.
Konečně se probouzí mozek a začíná reálně uvažovat. Kde je papír? Proč to tedy zamkli? No v tašce budou alespoň papírové kapesníky, chlácholím se. Ne, nejsou. Co teď?! Vzpomenu si na vyprávění horníků jak v dole, když nebylo čím si utřít zadní část, tak si trhali kapsy u trenek. Trenky nemám. Dám království za trenky! Nic na utrhnutí nemám!
Můj mozek mele z posledního. Co takhle kalhotky? Kolikrát je budu muset složit, aby to bylo nějak OK? Ále co, je mi to už jedno. Svléknu se a dělám to, co bych si v životě nepředstavila. Použiji svou součást oblečení. No jo, ale kam s tím? Najdu odpadkový koš. Nic se nedá dělat, musím TO vyhodit. Stydím se sama před sebou a nejistě se ještě rozhlídnu, zda to někdo třeba klíčovou dírkou neviděl. 
Odcházím zpět do čekárny. Znovu se na mě upřou všechny pohledy. Přicházím ke dveřím sesterny, abych odevzdala svůj klíč. Znovu slušně zaklepu. Sestra zakřičí: "Moment." Teď si již naprosto s úlevou sedám. Jeden pán je očividně nervózní, že jsem klepala. Sleduje mě.  Vychází sestra a zve pána dovnitř. Vracím jí klíč a domáhám se svého práva prvního (skoro prvního) pacienta. Sestra říká:"Tak to si vyřidte mezi sebou." Pán se na mě dívá pohledem: budeme se prát? Já si své místo obhájím!
Nechápu to a vzdávám se. Znovu usedám v čekárně. Ptám se sestry: "Nemohli byste ten klíč od WC pověsit třeba na kliku?" Sestra se na mne dívám pohledem velitele NATO: "Nemohli, zas by nám ukradli toaleťák." Nesměle se ozvu, že i při zamčení tam ten předmět nebyl. Sestra na to: "No vidíte,  asi tam dáme ještě jeden zámek!!" Vybaví se mi kastelán na hradě se svazkem klíčů.
Jedu nakoupit. Nic co by trvalo více než dvacet minut, jenže bohužel....potřebuji na záchod. Jsem nachlazená a prolitá čajem, tak je prostě tato činnost pro mne nevyhnutelná.
Vcházím do supermarketu a mířím ihned k WC. Znovu lomcuji klikou, znovu se dveře ani nezachvějí. Oči mi padnou na cedulku zavěšenou na klice: Klíč od WC je na informacích. To ne!, zavrávorám. 
Uvažuji, zda nevzdat nákup a nejet rovnou domů. Je mi však jasné, že dvacetiminutovou cestu nevydržím. Vydávám se směrem k informacím. Můj močový měchýř už zase řve.
Zjišťuji, že u informací je řada lidí.
Snažím se upoutat pozornost ženy za pultem. Jsem však patrně neviditelná. Snažím se na ni zavolat - prosím. Odbyde mě však, ať si počkám než přijdu na řadu. Na jakou řadu?, nechápu. To tihle všichni lidé čekají na WC? Začnu počítat všechny ženy přede mnou (chlapi ať si stojí řadu na svoje WC!) a zjistím, že jsou dvě. No, to nebude snad tak strašné s čekáním.
Přicházím na to, že všichni mají reklamace. Tak proč čekám? Znovu zavolám na paní - "Prosím, mohla by jste...." Nedopovím, protože ženština i všichni přede mnou mě propichují svými pohledy, proč pořád otravuji.
"Chci na záchod!", zařvu, aby konečně pochopili. Zjevně nechápou a dívají se na mne, jako by mi přeskočilo."Potřebuji klíč", dodám neúprosně. Konečně svitlo v hlavě paní za pultem a klíč mi podává. Úprkem se vydávám k záchodu. Odemknu a s úlevou usedám. Slyším, jak někdo vejde dovnitř, slyším nalévat vodu...Zřejmě uklízečka, říkám si. Když z kabinky vycházím, už tam nikdo není. Tak - umýt ruce a šupem nakoupit. Opět lomcují klikou i dveřmi. Marně. Jak je to možné? Ona mě tu ta managerka úklidu patrně zamkla a poctivě odnesla klíč na informace!, pochopím.
Sedám si na odpadkový koš a  leze na mne hysterický záchvat. Po chvíli je mi jasné, že už ani toho nejsem schopna. Sedím a čučím do blba. Vytahuji mobil a hledám nějaké číslo, které by bylo vhodné v této situaci zavolat. Hasiče, policii? Nacházím číslo supermarketu a volám. Na informacích to zvedne paní.
"Prosím, můžete mě přijít odemknout? Někdo mě zamkl na záchodě?"
"A proč voláte k nám? Paní, to musíte volat zámečníka", ozve se z druhé strany.
Budu slušná, opakuji si. "Jenže mě někdo zamkl na vašem záchodě!"
"A jak jste se tam dostala? To vás ke mně někdo pustil? Asi zavolám policii!", hlas na druhé straně povážlivě dosahuje výšek hysterie.
"Ne u vás doma, tady v obchodě jsem zamčená!" vysvětluji.
"Ale to není možné, klíč máme na informacích a jak se tak dívám, je na svém místě" a zavěšuje.
Koukám nevěřícně na mobil. Uvažuji, jestli mám doma nějakou příruční tašku, do které se musí vlézt balík vložek, toaletní papír a náhradní spodní prádlo. Jo, a nezapomenout něco na čtení. Kdoví, kde a za jakých okolností budu v budoucnu odříznuta od okolí. Bez toho už z domu nevylezu!
V zámku zarachotí klíč. Vstupuje žena a cestou ke kabince se na mě dívá soustrastným pohledem: To ses přišla holka zahřát, že? Venku je zima.
Nečekám už na nic a prchám. Sedám do auta a odjíždím. Na nákup si ani nevzpomenu.
Česká logika je prostě neúprosná, kvůli menšině se trestá většina.
 
Zobrazení: 454

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit